Chomutovský kalamář » 2011 » Poezie, starší autoři
Poezie, starší autoři
↑
Ismael (Sto roků samoty)
Jana LANDOVÁ (21)
1. místo v kategorii Poezie 20 a více let
Sto roků samoty
Sto roků prázdnoty
Copak jsi dělala,
celou tu věčnost,
má krásná Ismael?
Sedávala v koutě
Smávala se hloupě
V kamenné věži
usínala stěží,
ubohá Ismael
Sto roků samoty
Sto roků prázdnoty
S čímpak si hrála,
celou tu věčnost,
má malá Ismael?
S panáčkem hliněným
S koníkem ze dřeva
Hrála si se sněním,
když přišla únava,
ztracená Ismael
Sto roků samoty
Sto roků prázdnoty
S kýmpak jsi mluvila,
celou tu věčnost,
nádherná Ismael?
S Ismael jsem šeptávala,
srdíčko jí vylévala,
povídala o světě,
o ptácích i kometě,
osamělá Ismael
Sto roků samoty
Sto roků prázdnoty
Čímpak ses bavila,
celou tu věčnost,
má sladká Ismael?
Radost nikdy necítila
Šílená si připadala
Jen skrz mříži, okénkem,
hledívala ven,
nešťastná Ismael
Sto roků samoty
Sto roků prázdnoty
Čehopak ses bála,
celou tu věčnost,
má křehká Ismael?
Chladu svého vězení,
vzpomínek na loučení
Tmy a ticha bála se,
ve tmě noci chvěla se,
zoufalá Ismael
Sto roků samoty
Sto roků prázdnoty
Na copak myslela's,
celou tu věčnost,
naivní Ismael?
Na pomstu
Na tebe
Na to jak navždycky
pošle tě do nebe
ukřivděná Ismael
↑
Žebračka
Květa KUDLÁČKOVÁ (58)
2. místo v kategorii Poezie 20 a více let
Tak strašně moc bych chtěla prohodit slůvek pár
Však ticho, moje cela, nedopřeje mi ten dar
Jen drobečky slov sbírám a do cely je nosím
A v dlaních srdce svírám, když o věty já prosím
Královna vznešená, co žebračkou se stala
Však chtěla tohle sama
Pro tebe se trůnu vzdala
Proč býti žebračkou i když jen ze své vůle
Budu zas královnou
Však srdce bude půle
↑
Prý lidské srdce...
Jiří KVĚTOŇ (68)
3. místo v kategorii Poezie 20 a více let
Na přesah žití dosáhneme,
jen pokud láska neopustí nás.
Když po souladu neprahneme,
vytrácí se hlas
vzájemnosti naší a sílí, co nás rozděluje:
nemohu, nechci! — do nás zarůstá,
nádorově rezonuje.
Lhostejnost klade nám prsty na ústa,
navzájem mlčíme slova hřejivá,
když jenom za sebe kráčíme životem,
zrazeni ptáčetem, které už nezpívá:
nejsi v mém vědomí, nejsem-li já v tom tvém.
Prý lidské srdce více ke zlu se kloní.
Je-li tomu tak, komu tu hrana zvoní?
↑
Vlaštovička
Ludmila ŠIMŮNKOVÁ (54)
Vlaštovičko na shledanou,
podzim přichází,
mušku máš tu vždycky danou,
srdce se zde nachází.
Přijde zima, přijde mráz,
bude mi tu smutno,
u nás se však neschováš,
bylo by ti trudno.
Zase bude jaro samý květ,
přiletíš a pozdravíš,
vrátíš se nám zpět,
krásu nám zas navrátíš.
Přišlo jaro — vlaštovičku stále hledám,
vlaštovička neletí,
ničeho se nelekám, jistě, jistě přiletí.
Přiletěli jenom mladí,
kdepak máte maminku?
Tu už dávno hlína hladí,
posílá Ti vzpomínku.
↑
Snění
Jana PODLISKOVÁ (71)
Černé noci bezútěšně plynou,
můj milý, tam za mořem, má asi jinou.
Za oknem mi havran stojí,
otevřít se okno bojím.
Jeho krákot zní pokojem,
snad je to ten havran co se znal
s Edgar Alan Poem.
Neberte mi iluzi, že se vrátí,
nechte mně snít, že zlé noci se
již krátí.
Přijde — bude mít jen aktovku,
v ní trenýrky a mojí fotku.
Nebudu se na nic ptát
a budeme spolu spát.
Čekám zprávu na mobilu,
hledám dopis ve schránce.
„Jedu k Tobě ty můj broučku,
dej mi klíče pod rohožku,
už vím, že jsi jediná,
co je pro mě stvořená.
Poznal jsem svět
a už mě v něm nic netěší.
Teď vím, že jen v Tvém
něžném náručí
je moje štěstí.“
↑
Hledám Tě
Irena HANOUSKOVÁ (60)
Místnost za místností otevírám.
Prostor za prostorem navštěvuji.
Vítá v nich prázdno, pohovky a slunce jas.
Snu to klam mezi vysokými okny bez okras.
Chci být s Tebou. Teskním v rezignaci.
V dokonalé rezonanci zpěvu ptáků, šumění javorů a bříz.
Ticho místnosti stvrzuje své absolutno.
Zpěv ptáků za okenní tabulí svůj říz.
Chci Tě.
S výhledem do strání a pastvin bez teras.
Bezbřehé je smutno, slaný život na doraz.
Bystřím smysly, sluchem pátrám.
Po dlaždicích v průzoru pleská chůze ozvěnou.
Kéž jsi to Ty!
Na dráhách paprsků tancuje jen prach.
Napravo pohovka, nalevo prázdno.
Zázrak je na konci mých stínů. Na zádech strach.
Kde jsi?
Další dveře.
Pohovka, prázdno.
Tak kde jsi!? Démon času hlas můj zavře!
V místnostech stíny prodlužují absolutno.
V zeleném listí javorů slunce staví proměnlivý most.
Zázrak tady a také v nedohlednu. V kaskádách slz slané vody prost.
Sluneční stopa šelestí životem stromu.
S teplem strání do vysokých oken realitou dýchlo:
„Maminečko, čekáme Tě. Přijď za námi domů."
„Sluníčka má! Snad ještě není pozdě. Přijdu!"
Však tělo nelíbané kamení.
Než rok s rokem sejde se, i slova v kámen promění.
↑
Zlatá svatba
Zdeňka VEVERKOVÁ (73)
Od hodiny, co tvoje ano znělo
půl století nad námi přeletělo
a já se tě teď znova ptám
tak jako tenkrát, to ráno.
Hlas se mi třese, teď už věkem
milá ti dávno neříkám
krátce tě volám - mámo!
Přesto však dál já rád tě mám
prosím tě, řekni mi opět své ano!
Půl století jsem naříkala
o vlčí mlze, kam jsem rozum dala
a teď ti zase ano říci mám?
Děti nám dávno z hnízda vyletěly
vlasy mi věkem zcela zšedivěly
a já se stále ještě červenám.
Pojď blíž, ať nikdo neslyší to
jen tobě já to pošeptám
tak jako tenkrát, to ráno:
Můj milý, stále tě ještě ráda mám
stokrát ti řeknu své ano!
↑
Řeka Ohře
Jiřina ROTHMEIEROVÁ (69)
Jak mladá, nedočkavá nevěsta
Co milému v ústrety běží
Jak nikdy nekončící cesta
Lemuje řeka skály při pobřeží
Za německým Waldsteinem
Ze dvou pramenů se spojí
A do Čech nedočkavě pospíchá
Na předlouhé cestě svojí
Ale brzy zadrží ji a zkrotí
Velká vodní nádrž Skalka
Pak v meandrech se uspěchaně kroutí
K dalším městům je to velká dálka
Cheb, Kynšperk, Sokolov a Karlovy Vary
Již velká řeka uspěchaně minula
V Klášterci omyje další říční kameny
Konečně u Kadaňského stupně stanula
Zkrotili lidé už podruhé tu řeku dravou
A měsíc v její vodě koupe se za šera
Na křídlech bílých rackové se snáší za potravou
Ve vodě zrcadlí se střechy Františkánského kláštera
V kamenných hrázích plyne proud řeky zkrocené
A člověk potichu si říká, jak je maličký
Se starobylým hradem řeka se přivítá
Uslyší i dávný nářek z katovy uličky
Za mostem železným u vody usednu
Vodu studenou nabírám do dlaní
Obdivně na krásu Poohří pohlédnu
Loučím se s královským městem Kadaní
↑
Bláznova zpověď
Libor ŘEZNÍČEK (45)
Zůstanu-li sám, zblázním se,
zůstanu-li s tebou, plyn mi bude chlebem,
ten nahoře mi nedá vybrat,
musím volit mezi peklem, nebo nebem.
Hledám cestu prostřední a nemohu ji nalézt,
chodím světem sem a tam a stále bloudím,
mám chuť se hodně vybrečet, někam zalézt,
marně hledím do nebes a na tobě Bože loudím.
Všichni kdo mi radili, teď jenom mlčí,
najednou jim naráz došla řeč,
stojí opodál a každý rameny jen krčí,
hledí, jak mé tělo svírá velká křeč.
Zůstanu-li sám, stanu se tichým bláznem,
budu mezi lidmi bludný samotář,
stane se ze mě vyvrženec rázem,
vezmu smrti její nabídku, jako její sekretář.
Zůstanu-li s tebou, nebudu se nikdy smát,
nechci vidět na tvém těle cizí ruce,
raději už půjdu brzy navždy spát.
↑
Cukrová vata
Olga RATHOVÁ (53)
Voňavo u rybníka na procházce jarní,
je zkrátka zázračný úkaz,
jen to nepokaz
Podběl už také rozkvetl
na chutný medový čaj
Šplouchání v potůčku
skřivánek propustí paprsky na mou tvář.
Ještě vylezou plaziví hadi.
V klidu se protloukám přírodou,
neodolám dobrému moku.
Jako cukrová vata se mi lepí
zpáteční cesta.
↑
Slavík
Zdeněk KUČERA (63)
Na šípkový keř slavík přiletěl,
Čechral si své peří a krásně kolem pěl.
O štěstí a lásce, která světu chybí.
O kráse a vůni rozkvetlých šípkových růží.
Na šípkovém keři slavík krásně pěl.
O dalekých zemích, kde je hezčí svět.
Jednou bude lépe, zpíval lidem všem.
O krásném novém světě, kde není žádných běd.
Na šípkovém keři slavík umíral.
Přitiskl se k trnu, co mu život bral.
Jeho zpěv už slábl — stejně také dech.
Z tělíčka se ozval poslední už vzdech.
Na šípkovém keři všechny růže pláčí.
Utichl hlas pěvce, co k smrti právě kráčí.
Pod šípkovým keřem tělíčko leží.
Jeho duše bloudí u SMARAGDOVÝCH moří.
Na šípkovém keři růže odkvétají.
Přichází už zima — vločky poletují.
Pod šípkovým keřem tělíčko leží.
Však slavíka písně v srdcích zůstávají.
Na šípkový keř slavík přiletěl.
Čechral si své peří a krásně kolem pěl.
O štěstí a lásce, která lidem chybí.
O kráse a vůni rozkvetlých šípkových růží.
↑
Zima
Šárka PRŮŠOVÁ (26)
Vidíš, jak venku sněží?
Sníh pokrývá střechy domů i věží,
jak vločky tiše letí,
přičarují úsměvy všech dětí.
Vločka po vločce na sebe se váže
a stromy, dříve zelené,
mají obtěžkané paže.
Jak krápníky jsou zimní lesy v opuštěné jeskyni,
jak ledovému království jsou předsíní.
A palác k tomu království to jezera jsou
praskající mráz hraje píseň svou.
Ta píseň je tak nádherná,
kdo chápe, kdo má rád,
přeje si, ať v zimní kráse
zmrzne taky vodopád...
↑
Poznáš se?
Jaroslav ŠULC (60)
Už napadl sníh, vše čisté a bílé je.
Copak to vidím?
Nepotřebné křeslo dívá se ze závěje.
Kdo ho dal na dvorek, proč nenašel sběrný dvůr?
Ach tak! Sousedi by museli udělat o krůček půl.
A to přeci nejde! Vždyť i z balkonu samo seskočilo,
to křeslo nejspíš zázračné bylo!
Ještě zasněžený a čistý je záhon.
Co takhle přihodit konzole od záclon?
Zlatý déšť tam nějak smutně stojí,
stěna z předsíně vše zahojí!
Nyní jsem spokojen, čeká mne odměna,
chladivý nápoj a na něm bílá pěna.
Nemohu zameškat jediný den,
já přeci zodpovědný občan jsem.
A co s tím klíčem od hlavních dveří?
Klidně ho zahoď! Zamykat jde mi stěží.
Otočit klíčem je tak těžká věc,
nezvládá to ani náš syn...sportovec!
Poezie za všechny prachy, to tedy je!
Nepozná to ale nikdo, kdo s nimi nežije!
Není to vidina, není to sen!
Holá skutečnost, realita jen!
Chomutovský kalamáři,
dej, ať Slunce zase září!
↑
Závěť
Vladimír KONÍČEK (73)
Až skončím všechna fiaska
a nebudu moct nazpátek,
až zubatá mne polaská
a zažene mne do vrátek
a až si začnu rovnat zmatek
a život ve mne zapraská,
možná že ve středu či v pátek
skončí se moje procházka,
chtěl bych být jistý, že Tvá láska
zářila mi jak sedmikráska,
že s ní byl každičký den svátek.
Mé čelo ať je samá vráska,
můj život neprohraná sázka —
Ty na mne polož z hlavy šátek.
↑
Červánky
Julius BENKO (29)
Smuteční vrba
roní slzy jako hrachy.
Už takhle časně zrána,
kdo by to do ní řek'.
Na větvích se jí zlatí
slova šeptaná
do propasti vlastního nitra,
znějící skrz opar
slabých chvil
jako dozvuk
ze vzdálených gramofonů.
Střídání se refrénů a slok
všudypřítomné symfonie protikladů
je jeden velký otazník.
Napoví snad jen
po střípcích všedních epopejí
stékající rudá
ze včerejších červánků.
↑
Smrt
Daniel BEDNAŘÍK (28)
Pohledem hlubokým do nitra tvého,
slepě zahalenou má prý tvář.
Získat pro nicotu, kde nezbude ti svého,
to vše s láskou, ale přesto je to samotář.
Nohy šrám po šrámu, bloudí světem,
touha a úděl, toť vše s něhou želá.
Necítí, nevnímá, ani chlad větrem,
sbírá provinilé, duše i těla.
↑
Pod hvězdami
Jan TICHÝ (32)
Uvězněni v slzách podzimního deště
schoulení u chladného ohně hluboko v horách bolesti
zmáčeni stíny dlouhých dnů
ve zlaté kleci nesplněných snů
usínáme pod peřinou hvězd
po bitvě plné nevyřčených křivd
když láska bolí a balancuje na ostří mečů
v záři blesků v žáru ohně mlčí ozvěny veršů
co psal jsem ti když měl jsem Tě rád
než okradli mě i o poslední sen,
když pod salvami z děl skrýváš se
já mezi výbuchy vzpomínám na třešňový sad.
Mám tě pod hlavou jak knihu rozečtenou
Jak hvězdu rozzářenou
Já chci tě číst až do skonání světa
chci abys dál psala ten příběh bez konce,
mám tě teď před očima měsíčním světlem oděnou
bolesti a utrpení zbavenou
já chci s tebou tančit až do konce světa
chci aby dál zněla ta symfonie o lásce.
↑
Vysoká Pec
Petr ŠÁTEK (52)
Dominantou vsi je těžní věž,
i vysoká pec, byla též.
Těžila se zde ruda i uhlí,
byť občané nebyli v zimě ztuhlí.
Pod níž byla i hospoda,
pro místní horníky pohoda.
Hned naproti kurty tenisový,
udržovaný jsou jako nový.
Mládež chodí tam taky hrát,
Citroen Cup už tolikrát.
Sejdou se tenisté, antuku zametou,
natáhnou sítě a hrají s raketou.
Jak každý sport musí se zapít,
V hospodě u Vojty dají si nalít.
Nejenom pivo dobré tam mají,
to všichni štamgasti dobře znají.
Zábavy bývají někdy i hlučné,
výměny názorů jsou někdy stručné.
Chladivé koupání v parném létě,
koupaliště nabídne tě
Občerstvení též tu mají,
volejbal či fotbáleček hrají.
Chceš-li sportu do sytosti,
na hřiště běž srovnat kosti.
Fotbal je sport chlapů zdatných,
hlaviček a centrů ladných.
Praporek a kope roh,
kolem míče spousta noh.
Míč se zvedá, letí k bráně,
brankář padá, míč má v dlaně.
Na procházku s manželkou a dětmi,
okamžik nejlepší než se setmí.
Na Belví a pohled v kraj,
mnozí z dětství dobře znaj.
Kdysi dávno byla škola,
vzpomínkami nás volá.
Stará hračkárna je skladem olejů a maziv,
pro naši vesnici má formu pasiv.
Nikdo nechce jí ke koupi,
bojí se, že prohloupí.
Stojí tu uprostřed vesnice,
pevná je její pozice.
Z hornických bytů, školka a škola jest,
z obecních fondů a lidu čest.
Vždyť jejich vnoučata a děti,
ve vzpomínkách vracejí, když v svět pak letí.
Své místo v člověku pak má,
prožitky z dětství, rád vzpomíná.
Hájovna nad Pecí, na kraji mýtiny,
nejenom cyklisté i celé rodiny,
chodí sem na houby i v procházky,
v chladivém potoce sbírají oblázky.
K tramvaji na Tanich, kde kdysi stávala,
úkryt lesníkům i tulákům dávala.
Voda z Ohře přivaděčem teče,
někdy tolik smáčet můžeš v kleče.
Kde jsou chvíle, kdy koupali jsme se tam rádi,
byl i okamžik, utonuli kamarádi.
Dnes už jen zahrádkáři,
vláhu zelenině, ať se daří.
Území Ropáků, měsíční krajina,
hned pod vsí skládkou začíná.
Chudáci Ropáci nemají nic na práci
po dopravnících potácí a humor neztrácí.
Rypadla a zemní stroje
s přírodou jdou do boje.
I když je kaplička,
docela maličká.
Nenajdeš madony,
nezvoní tu zvony.
Křesťanství již se nedrží,
u počítačů doma se pozdrží.
↑ 2006–2021 © Všechna práva vyhrazena